Slohovka - příběh lidického dítěte
Příběh spisovatele Václava, který jako 9letý chlapec přežil vypálení Lidic
Václav Stašek je úspěšný autor historických a válečných románů. Momentálně odpočívá v penzi a pro nás je jeho odpočinek dobrou záminkou k rozhovoru.
Vzpomínáte si na dobu, kdy jste žil s rodinou v Lidicích před vypálením?
Byl jsem malý chlapec, ale hodně věcí a událostí z té doby si pamatuji. Ve škole jsem psal různé povídky a příběhy a už tehdy jsem si říkal, že chci být spisovatel. Rodina mě vždy podporovala ve všem, co jsem dělal. Rozhodně na mou rodinu mám nejlepší vzpomínky, jaké mohu mít.
Vzpomínáte si, co se dělo přesně v ten den, kdy němečtí nacističtí okupanti dorazili do Lidic?
Ano, to si vybavuji úplně přesně. Byla neděle. S rodinou jsme měli sváteční oběd a povídali jsme si historky z celého týdne. Padl výstřel. Lekli jsme se. Tatínek koukal z okna a viděl, jak nacisté zapalují a ničí domy, a jak u toho zhurta prozpěvují. Vůbec je nezajímalo, zda v domech jsou lidi. My jsme vylezli zadními dveřmi. Bohužel pozdě. Nacisté už byli u našeho domu. Přímo před mýma a bratrovýma očima zastřelili tatínka. Maminku odtáhli do kuchyně našeho, ještě nezapáleného domu. V té době jsem nechápal, co mamince udělali. Dnes je mi to jasné. Maminka vyšla z našeho domu s brekem, pomláceným obličejem a krví úplně všude. Bylo mi jí hrozně líto. Začali jsme utíkat. Z dálky už jsme jen viděli náš dům v plamenech, stejně jako celou vesnici Lidice.
Kdy se zrodila myšlenka na Váš první román?
Bylo to právě v ten den vypálení. Chtěl jsem říct všem lidem o této události. Jaké zlo na nás němečtí okupanti páchali. V té době jsem si začal uvědomovat, jak jsou zlí a mají v sobě tolik nenávisti. Neměl jsem to komu říct. V mé blízkosti byli lidé, kteří to sami zažili. Bylo zbytečné jim o tom vyprávět. Měli svých starostí dost. Když jsme čekali, na vlak k našim příbuzným, u kterých jsme potom prozatím bydleli, začal jsem psát svá první věty.
Co byste dal jako trest Němcům, kteří se chovali tak nelidsky?
Jak se říká „oko za oko, zub za zub“. To je můj názor.
Dnes si užíváte penze a příští rok Vám bude 80 let. Jak tuto událost budete slavit?
Mám naplánovanou oslavu. Bude to ale jen v rodinném kruhu. Mám rád oslavy. Vždy společně zavzpomínáme na bezstarostné časy, kdy jsme byli malé děti. Na tatínka a všechny známé, kteří zahynuli při vypálení Lidic, vzpomínáme jedině v dobrém. Rozhodně naše setkání nejsou od toho, abychom smutnili nad tím, co se stalo a co už nemůžeme změnit.
Plánujete napsat ještě nějaký podobný román, jako je ten Váš první?
Teď jsem začal pracovat na románu Žít nebo umřít. Je o událostech druhé světové války. O tom, co na nás páchali druzí, jak my obyčejní občané byli bezmocní jako ryba bez vody. Zároveň je tam příběh české 20leté dámy, která se zamilovala do německého vojáka, který byl převelen do jejího rodného města. On jí lásku opětuje, ale bohužel se musí stýkat tajně, aby z toho neměli ani jeden nějaké potíže. Kniha vyjde zhruba na podzim tohoto roku.
Pane Václave, děkuji za rozhovor a darovanou, Vámi psanou knihu s věnováním si s chutí a radostí přečtu.